28.3.2018

Dnes jenom "lážo plážo".

27.3.2018

Po snídani máme objednaný člun na ostrůvek Pigeon. Je kilometr od pobřeží Nilaveli, od nás asi pět až osm kilometrů po moři. Ostrov je obklopen korálovou zahradou a jezdí se sem šnorchlovat, neboť je zde pestrý podmořský život, prý i žraloci a želvy. Moře je dnes klidné, skoro jako rybník, nemám pocit, že bych si musel vzít něco na mou kinetózu. Člun pro nás přijíždí až na pláž před naším bungalovem, vybavení máme, můžeme vyrazit. Plavba je opravdu v pohodě. Nejprve přistaneme na pobřeží proti ostrovu, kde se platí vstupné a pak rovnou čarou k ostrůvku.

Na místní plážičce už je několik dalších člunů a v průběhu dopoledne ještě přibudou. Břeh je pokryt úlomky korálů, vstup do vody je na boso dost nepříjemný a i v mělkém moři, než se dostaneme na hloubku, je to po samé korálové drti. S plovacími ploutvemi je to obzvláště krkolomné, protože je potřeba jít pozadu, jinak se člověk o ploutve přerazí. Konečně jsme v hloubce, kde se dá již plavat. Mě samozřejmě do brýlí teče. Maska je mi malá. Marťa má naštěstí vše v pořádku a tak na mě nadšeně gestikuluje. Já mám pořád brýle plné vody, každou chvíli si musím lehnout na záda a vodu vylít. Jak se tak pořád houpu na vlnách, začíná se mi rozhazovat vestibulární aparát a žaludek mám jak na vodě. Navíc s vodou v brýlích mám pocit, že se topím, slaná voda mi nosem stoupá až někam ke střednímu uchu. Proplouvajícího, metr a půl velkého žraloka vnímám jedním okem, a to ještě částečně naloženým ve vodě. Martinka je nadšená, pozoruje dva žraloky asi metr od sebe a kupodivu nepiští. S ploutvemi sice plave prsa, ale stejně je rychlejší než já, který se ve vlnkách plácá, chvílemi topí a chvílemi mám pocit, že budu zvracet do šnorchlu. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

Musíme si dát pauzu ve stínu stromů, Marťa jde na chvíli sama na východní stranu, kde je asi deset potopáčů, (šnorchlistů). Já se zatím snažím civěním do písku uklidnit své vnitřnosti a při tom si uvědomuji, že nevím o žádném svém předkovi, že by se plavil po moři. Jsem suchozemec, přepravující se pěšmo, koňmo nebo auťo. Odolnost proti vlnám v genech nemám. Asi po hodině znovu dobrovolně vstupuji do vodního světa, už s jinými brýlemi, které mi mezi čekáním Martinka vyhandlovala od našeho lodníka. Stejně mi do nich teče. Už ne tolik. Jen nemají ošetřené vnitřní sklo, ani plivanec nepomohl, takže je mám zase pro změnu stále z poloviny zamlžené. Když mě Marťa tahá za ruku a skrz šnorchl vydává skřehotavý zvuk, který rozluštím jako: „žralok“, zahlédnu jen vzdalující se stín. Želvu jsme neviděli a ani nikdo z přítomných jí nehlásil.

Po poledni z ostrova odjíždíme, moře je stále klidné, tak se to dá přežít. Vzpomínám na Honzovu kouzelnou tabletku, jak mi bylo dobře při hledání mant na Maledivách. Kdybych jí měl s sebou, možná bych se potápěl ještě teď. No ale nemám, tak držím zuby pěkně při sobě a těším se na pevnou zemi. Náš kapitán chce přistát opět na pláži před naším bungalovem, tak to proti břehu pěkně „rozhulí“, snad aby nás vysadil až v pokoji. Bohužel se mu nepodařilo chytit přílivovou vlnu, člun tedy najíždí na tvrdý písek s nárazem, kdy se s Marťou přemísťujeme ze zadní části do přední, div si Martinka nevyrazí zuby. Beru bag a good bye! Mám to za sebou! Ale bylo to krásný!

 V rezortu jsme pořád sami a dnes nám majordomus potvrdil, že ani zítra nikdo nepřijede. Nemůžeme se toho ráje nabažit. Palmový háj, bazén, ticho, jen příboj a zvuky přírody. K večeři nejlepší rybu se zeleninou a rýží, ananasový fresh a jen samé libé pocity.

26.3.2018

V našem malém, soukromém rezortu se cítíme jako šlechta. Máme svého majordoma, kuchaře, zahradníka i uklízečku. Všichni jsou tu jenom pro nás, protože opravdu nikdo další nepřijíždí. Oslovují nás pouze: „..sir..madam..“ Lehce se na to zvyká, je potřeba zůstat nohama na zemi. Snažíme se jim jejich pozornost a úslužnost vracet neustálým děkováním a vyjadřováním nadšení z jejich služeb. Vytváříme tady takovou idylickou symbiózu.

Po tradiční srílanské snídani, což byly placky a rybí kari, si necháváme zavolat tuktuk a jedeme do deset km vzdáleného Trincomalee. Máme v plánu navštívit hinduistické chrámy a nakoupit nějaké pozornosti domů. Tuktukář má pokyny od našeho majordoma, kde je nejlepší obchod, aby nás tam zavezl. V obchodě to okoukneme s tím, že tu nakoupíme při dnešní zpáteční cestě a jdeme směrem na zeleninový a rybí trh. Kolem tržiště a dokonce i v něm, jak se později ukáže, tak i všude kolem, se volně pohybují jeleni. Jsou téměř k nerozeznání od jelenů sika, ale jde zřejmě o jeleny axis. Zmiňuji to jen pro fajnšmekry na jeleny.

Projdeme tržištěm, trochu se zamotáme opačným směrem v muslimské uličce plné zlatníků, ale díky tomu objevíme křesťtanský kostel Pany Marie quadelupské. Strohý, bleděmodře vymalovaný, s velmi zanedbaným hřbitovem. Musíme zpátky směrem k tržišti a pak ještě do kopce, začíná být hodně teplo, tak si raději zastavíme tuktuk a necháme se odvézt až téměř k chrámu boha Šivy na vyšším ostrohu nad mořem, v areálu původní obranné pevnosti. Chrám zde byl vystavěn jako ochrana bohů před přírodními katastrofami, nicméně před ničivou vlnou tsunami v prosinci 2004 neochránil. V chrámu právě probíhá obřad, vyzvání se na zvon a bráhmani (duchovní) pracují s ohněm a kouřem. Chrám je plný barevných plastik zvířat a lidí, což odkazuje na různé příběhy z věrouky.

Cestou zpět projdeme pouťovým trhem, ten je tu zase ku příležitosti svátku křesťanských Velikonoc. Opodál je postavené velké pódium a plakáty zvou na shromáždění věřících. Je to tu takový zvláštní mix náboženství. Naším hlavním cílem je dominantní chrám bohyně Kálí. Přicházíme ale pozdě. Hindu chrámy se od jedné do čtyř odpoledne zavírají. Fotím alespoň z venku ty fantastické, barevné plastiky figur, pokrývající plášť chrámu. Za chvíli Marťa objeví otevřené boční dvířka, a tak se zouváme a vkrádáme se dovnitř. Uvnitř pracují čtyři bráhmani na posvátné figuríně Kálí, oblékají jí do zlatého roucha. Když nás spatří, kupodivu nás nevykáží, ale zvou dál. Je to neuvěřitelné, dokonce mi dovolí i fotografovat, což je normálně nepřijatelné! Vnitřek chrámu je něco, co jsme v životě neviděli. Strop i stěny jsou plné plastik zvířat, lidí, démonů a různých podob bohyně Kálí. Z těch barev oči přechází, nemůžeme se vynadívat. Hlavní bráhman nám vysvětluje, že právě připravují bohyni na večerní slavnost, kdy vyjede na alegorickém voze ven a věřící se k ní budou modlit. Bráhman nám nakonec požehná a udělá bílou hlinkou na čele puntík. To jsou věci.

Do našeho obchodu to máme kousek, procházíme indickou čtvrtí a očividně máme s tím bílým punťou na čele zaručený zájem kolemjdoucích. V obchodě nakoupíme, co potřebujeme, dokonce se tu dá platit kartou, tak toho využijeme, abychom ušetřili hotovost. Zadávám PIN a po chvíli se dozvídáme, že karta nemůže být přijata. Už je to tu zase! Prodavačka přechází k druhé pokladně a zkouší druhý terminál, já znovu zadávám PIN. Opět! Připadám si s těmi kartami už trapně. Náhle Marťa povídá: „Ale dáváš tam pin na mojí kartu..“ Nojo, platím svojí kartou a dávám jiný PIN. Tak ještě jednou a mám blokaci. Mozek mi z toho vedra nepracuje. Prodavačka nás také upozorňuje, že mám poslední pokus a pak šmitec. Tak jsem z toho ještě nervózní, že ani nevím, kdy jsem se ženil, natož PIN, ale s nasazením všech prostředků jdu do toho a nějaké číslo si vybavím. Přijato!

 Cesta do našeho „malého, soukromého rezortu už je jen oddechovka, jako zbytek dne. Moře, bazén, ryba se zeleninou, relax. No problem.

25.3.2018

Dnes je vše, jak má být, jak si to lze představit v romantických představách malých cestovatelů. V Anuradhapuře objednané auto přijelo přesně. Řidič a s ním i náš tuktukář. Pohodoví muslimové, jak jsme se dozvěděli po cestě. Jízda v zachovalé Toyotě byla velmi pohodlná, silnice hladká, skoro rovná až do Trincomalee, resp. Nilaveli, kde jsme si rezervovali bungalov v resortu Pearl Oceanic. Z Anuradhapury to je cca 110 km a my jsme překvapivě po desáté hodině na místě. Bungalovy jsou přímo na pláži se zlatým pískem, na které nikdo není. Pokoj má nadstandardní rozměry, z verandy pod kokosovými palmami se díváme na moře. Za bungalovem máme bazén s modrou vodou. Jenže to, co jsme nečekali ani v těch romantických představách nás dostalo. V celém rezortu jsme sami a další hosté jsou prozatím objednáni až na 29.3., tedy v den našeho odjezdu. Není to fantazie? Máme celý rezort jen pro sebe, bazén pro sebe, pláž pro sebe, jídelnu pro sebe, wi-fi pro sebe, sami sebe jen pro sebe.

Manažer resortu je starší pán, velmi zdvořilý, Martinku oslovuje zásadně madam a nic není problém. Podává vyčerpávající informace, dokonce se nám jeho prostřednictvím daří zajistit převoz autem 29.3., kdy odjedeme do cílové destinace naší cesty, kam nás pozvali přátelé Martin a Jitka z Prahy. Budují si prázdninový dům v Alankudě, což je protilehlá strana Srí Lanky, než jsme právě teď.

 Dnes jsme tedy pouze zajeli tuktukem do Trincomalee vyzvednout peníze z bankomatu a koupit barely vody a nějaké čaje. Po cestě jsme si udělali hrubou představu o zítřejším výletě sem. Pak už jen relax a čekání na večeři, krevetové kari a papájový fresh. Papája je tu jako máslo, možná jsem se již zmiňoval, ale musím znovu, na Srí Lance je bezkonkurenční. Tak se tu tak pěkně poflakujeme, moře, bazén, čtení a jsem dost překvapený, že mi to ani nevadí. Hlavně, že tu už není žádný kopec, na který bychom museli šplhat.  

24.3.2018

Ráno jsme přesní, tuktukář má s omluvou pět minut zpoždění. Rekapitulujeme si s ním, o čem je naše dohoda a jaká je cena. Není žádný problém. Po sedmé jsme opět první u pokladny a poté již objíždíme velké stůpy neboli dagody, jak jim tu říkají. Proti předchozímu dni, kde jsme se pohybovali v archeologickém areálu, zde se pohybujeme po „živých“ posvátných místech. A protože je sobota, všichni věřící přináší Buddhovi dary ve formě ovoce a květin. Všichni jsou oblečení v bílem, svátečním oděvu a jsou sváženi autobusy. Nejvíc zástupů je u starobylé citadely, kde je i posvátný strom bódhí, u kterého Buddha objevil tzv. Čtyři ušlechtilé pravdy, které jsou základem buddhistického učení. Problém je, že tyto posvátné stromy mají všude, takže už vlastně nevíme, u kterého se to opravdu stalo. Ale myslím, že to bylo v Indii.

 Po poledni, kdy už je teplota opět nesnesitelná a síly nám dochází, se vracíme do hotelu. V místním baru doplníme tekutiny a kofein a odpočíváme v klimatizovaném pokoji do večera. Večeříme v Big Mama, protože tam je to prostě cool, dolaďujeme plán další cesty, přehodnocujeme varianty. Tedy hlavně Martinka má již všechny možnosti v hlavě, tak mě s nimi seznamuje. Náš tuktukář nám zprostředkoval auto do Trincomalee, na severu u moře. Odtamtud se chceme jeden den vypravit na blízký ostrov, který je rezervací, a také se zde prý dají pozorovat velryby. Dostali jsme již vícero doporučení se tam podívat, tak tahle varianta nakonec zvítězila. Auto bude čekat v osm před hotelem. Když je plán „upečen“, musím ještě natipovat vhodné ubytování a zarezervovat. To už umím. Pearl Oceanic Resort. Zní to vznešeně, tak snad jsem vybral dobře.

23.3.2018

Opět vstáváme brzy a v 6,45 odjíždíme na kolech směrem k velkému jezeru, u kterého je muzeum, kde pracuje Hasi a prodávají zde vstupenky pro turisty. Na kolech jsme tam za deset minut. Hasi má tendenci nám stále vyprávět o historii, ale naštěstí musí jít také pracovat. Po zakoupení vstupenek se vydáváme kolem jezera asi 2 km k prastaré soše stojícího Buddhy a pozůstatkům chrámu a pak se hned vracíme do hlavního archeologického areálu. Dovnitř musíme projet kontrolou uniformovaných strážců. Areál je rozlehlý a na kole je to příjemná projížďka, hlavně po ránu, kdy ještě není tak vysoká teplota. Všude je plno opic, celé tlupy, provádí ranní hygienu, kočkují se a čekají, zda nedostanou něco na zub, popřípadě, zda si nebudou moci něco ukrást.

Pozůstatky chrámů jsou rozesety kolem hlavní cesty, vše je dobře značené, ale po chvíli už nám to vše připadá stejné a známe. Před dokončením prohlídky se občerstvujeme u stánku, kde posedávají řidiči autobusů, kteří přivezli první turisty. Výbornou šťávu z pomerančů si dáváme dvakrát a protože se blíží poledne, vydáváme se ven z areálu. Asi po jednom kilometru dojíždíme k závoře, u které je opět uniformovaný strážce, který chce vidět naše vstupenky. Na vstupence nemáme odtrženou část, která nás opravňuje ke vstupu do muzea a k nějaké významné, staré soše stojícího a ležícího Buddhy. Strážce se nás ptá, zda jsme tam byli. Odpovídáme, že ne a to jsme neměli dělat. Tak to se prý musíme vrátit, protože když už jsme zde, nemůžeme se to nechat ujít a bylo by špatné to nevidět. Nekompromisně, ale mile, nás obrací zpět do parku. Tak to se nám ještě nestalo, že by nás odněkud nechtěli pustit, protože jsme neviděli vše!

Vracíme se tedy asi kilometr zpět, kde musíme nechat kola a kousek jít pěšky. U malého jezírka, po kontrole vstupenky dalším strážcem a odtržení příslušného kuponu, přicházíme ke skalce do které jsou vytesány ony vzácné sochy. Pro jistotu chvíli posedíme, co kdyby nás sledovali, a jdeme zpět ke kolům. U výjezdu je již strážce spokojený a Marťa, opět pro jistotu, nahlas a zřetelnou angličtinou dodává, že teď už valíme do muzea. Prostě, Srílančané jsou na svou historii náležitě hrdí a nechceme je nijak urazit. Do muzea už ale nejedeme a vracíme se zpátky do hostelu.

Ve 14,00 po ovocném obědě se loučíme a nasedáme do auta, které Marťa včera domluvila. Přesuneme se asi 110 km do Anuradhapury, dalšího centra srílanských památek. Dnes už se nám nepodařilo zamluvit ubytování na dnešek, booking.com to neumí, tak rychle hledám na telefonu něco vhodného na další den s tím, že po rezervaci uvidím telefonní číslo, zavoláme tam, zda mají volno i na dnešek. Řidič už nakládá naše batohy a my ještě z pomocí majitele guesthousu komunikujeme s hotelem v Anuradhapuře. Na poslední chvíli je vše domluveno a můžeme se rozloučit.

Anuradhapura je rozlehlá, ani my, ani náš řidič se zde nevyzná, tak máme trochu problém náš hotel T&T najít. Ubytujeme se a vydáváme se lovit jídlo. Kousek od hotelu objevujeme restauraci Big Mama, kde si dáme nejlepší fish sweet and sour, jaké jsme kdy měli. Protože zítra nás čeká návštěva chrámového území, musíme ještě někde koupit ponožky, v kterých bychom mohli chodit po rozpálené dlažbě a já si potřebuji koupit lehké kalhoty nebo sarong, protože na posvátná místa se nesmí v kraťasech. Chceme si stopnout tuktuk, ale jako naschvál se žádný neobjevuje. Když jednoho zastavím, chce za dva kilometry jízdy 150 rupií, tak odmítáme. Víme, že cesta do centra stojí max. sto rupií. Ten rozdíl padesáti rupií je asi sedm korun, ale tenhle tuktukář byl vykuk od pohledu, tak z principu jsem mu to nechtěl dát. Hned druhý mladý tuktukář řekl rovnou sto a zavezl nás do Nového města, kde jsme vše potřebné bez problému nakoupili.

 Zpět do hotelu jsme měli štěstí na velmi seriózního tuktukáře, který měl zájem o práci na zítřejší den. Marťa s ním domluvila, že nás vyzvedne před sedmou u hotelu a proveze nás po těch největších must be. Jeho cena byla o 1000 rupií nižší, než jakou nám nabídli v hotelu. Všechno zařízeno, dobrou!