Opět vstáváme brzy a
v 6,45 odjíždíme na kolech směrem k velkému jezeru, u kterého
je muzeum, kde pracuje Hasi a prodávají zde vstupenky pro turisty.
Na kolech jsme tam za deset minut. Hasi má tendenci nám stále
vyprávět o historii, ale naštěstí musí jít také pracovat. Po
zakoupení vstupenek se vydáváme kolem jezera asi 2 km k prastaré
soše stojícího Buddhy a pozůstatkům chrámu a pak se hned
vracíme do hlavního archeologického areálu. Dovnitř musíme
projet kontrolou uniformovaných strážců. Areál je rozlehlý a na
kole je to příjemná projížďka, hlavně po ránu, kdy ještě
není tak vysoká teplota. Všude je plno opic, celé tlupy, provádí
ranní hygienu, kočkují se a čekají, zda nedostanou něco na zub,
popřípadě, zda si nebudou moci něco ukrást.
Pozůstatky chrámů
jsou rozesety kolem hlavní cesty, vše je dobře značené, ale po
chvíli už nám to vše připadá stejné a známe. Před dokončením
prohlídky se občerstvujeme u stánku, kde posedávají řidiči
autobusů, kteří přivezli první turisty. Výbornou šťávu z
pomerančů si dáváme dvakrát a protože se blíží poledne,
vydáváme se ven z areálu. Asi po jednom kilometru dojíždíme k
závoře, u které je opět uniformovaný strážce, který chce
vidět naše vstupenky. Na vstupence nemáme odtrženou část, která
nás opravňuje ke vstupu do muzea a k nějaké významné, staré
soše stojícího a ležícího Buddhy. Strážce se nás ptá, zda
jsme tam byli. Odpovídáme, že ne a to jsme neměli dělat. Tak to
se prý musíme vrátit, protože když už jsme zde, nemůžeme se
to nechat ujít a bylo by špatné to nevidět. Nekompromisně, ale
mile, nás obrací zpět do parku. Tak to se nám ještě nestalo, že
by nás odněkud nechtěli pustit, protože jsme neviděli vše!
Vracíme se tedy asi
kilometr zpět, kde musíme nechat kola a kousek jít pěšky. U
malého jezírka, po kontrole vstupenky dalším strážcem a
odtržení příslušného kuponu, přicházíme ke skalce do které
jsou vytesány ony vzácné sochy. Pro jistotu chvíli posedíme, co
kdyby nás sledovali, a jdeme zpět ke kolům. U výjezdu je již
strážce spokojený a Marťa, opět pro jistotu, nahlas a zřetelnou
angličtinou dodává, že teď už valíme do muzea. Prostě,
Srílančané jsou na svou historii náležitě hrdí a nechceme je
nijak urazit. Do muzea už ale nejedeme a vracíme se zpátky do
hostelu.
Ve 14,00 po ovocném
obědě se loučíme a nasedáme do auta, které Marťa včera
domluvila. Přesuneme se asi 110 km do Anuradhapury, dalšího centra
srílanských památek. Dnes už se nám nepodařilo zamluvit
ubytování na dnešek, booking.com to neumí, tak rychle hledám na
telefonu něco vhodného na další den s tím, že po rezervaci
uvidím telefonní číslo, zavoláme tam, zda mají volno i na
dnešek. Řidič už nakládá naše batohy a my ještě z pomocí
majitele guesthousu komunikujeme s hotelem v Anuradhapuře. Na
poslední chvíli je vše domluveno a můžeme se rozloučit.
Anuradhapura je
rozlehlá, ani my, ani náš řidič se zde nevyzná, tak máme
trochu problém náš hotel T&T najít. Ubytujeme se a vydáváme
se lovit jídlo. Kousek od hotelu objevujeme restauraci Big Mama, kde
si dáme nejlepší fish sweet and sour, jaké jsme kdy měli.
Protože zítra nás čeká návštěva chrámového území, musíme
ještě někde koupit ponožky, v kterých bychom mohli chodit po
rozpálené dlažbě a já si potřebuji koupit lehké kalhoty nebo
sarong, protože na posvátná místa se nesmí v kraťasech. Chceme
si stopnout tuktuk, ale jako naschvál se žádný neobjevuje. Když
jednoho zastavím, chce za dva kilometry jízdy 150 rupií, tak
odmítáme. Víme, že cesta do centra stojí max. sto rupií. Ten
rozdíl padesáti rupií je asi sedm korun, ale tenhle tuktukář byl
vykuk od pohledu, tak z principu jsem mu to nechtěl dát. Hned druhý
mladý tuktukář řekl rovnou sto a zavezl nás do Nového města,
kde jsme vše potřebné bez problému nakoupili.
Zpět do hotelu jsme
měli štěstí na velmi seriózního tuktukáře, který měl zájem
o práci na zítřejší den. Marťa s ním domluvila, že nás
vyzvedne před sedmou u hotelu a proveze nás po těch největších
must be. Jeho cena byla o 1000 rupií nižší, než jakou nám
nabídli v hotelu. Všechno zařízeno, dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat