Že by se mi chtělo
zase brzy vstávat, to tedy nee. Vždy takto po ránu jsem jako
přiblblý a musím se alespoň dvě hodiny aktivovat. Hned po
rozednění pro nás přijíždí tuktuk, který nás za hezkých 300
rupií odváží na nádraží. Viděl jsem spoustu fotografií s
nacpanými nástupišti, lidi visící z přeplněných vlaků, v
hlavě mám hlavně obrázky z Indie. Mám z toho hrůzu, protože už
to vidím, jak čtyři hodiny stojíme tělo na tělo a Marťa bude
vtlačená někde mezi dvěma chlápkama. Připravuji si všechny
scenáře, včetně vyhazování neodbytných loudilů z vlaku.
Na nástupišti, po
zakoupení jízdenek do Hattonu, do druhé třídy, první se nedá
koupit ani objednat, mají to obšancované cestovky, jsme hodinu
předem, jak nám bylo doporučeno, abychom zaujali strategické
místo. Několikrát se ubezpečujeme, že opravdu stojíme tam, kde
zastaví vagon druhé třídy. Personál nádraží je ochotný a
stále připraven poradit. Perón se nejprve zaplňuje turisty, pak
se přidávají i místní. No, není to tak hrozné jako v Indii,
nicméně do vlaku se nastupuje z obou stran, tedy i protější
nástupiště se zaplňuje. Přestávám být tak nervózní, protože
teď už to nejde utéct.
Vlak přijíždí na
čas. Už je plný, ale pár lidí vystupuje. Nastává čas kdo tam
dřív bude, má šanci. Probojovali jsme se až doprostřed vagónu,
všechna místa jsou již obsazená, z obou stran se vtlačují další
cestující. Batohy rychle nahoru a udržet si alespoň intimní
vzdálenost. Než se vlak rozjede, z venku prochází průvodčí a
nádražní ostraha. Na sedadlech pod námi „vychmátnou“ dvě
ženy, které mají jízdenky do třetí třídy. Je to neuvěřitelné,
ale rázně je vykazují, ať místa opustí. Přímo pod námi! My
sedíme! Moje obavy se rázem rozpustily, až jsem se začal cítit
trapně vůči ostatním, co neměli to štěstí.
V Hattonu se nijak
nezdržujeme. Čeká nás ještě asi 40 Km do Dalhousie, která je
jedním ze startovních míst na Adam's Peak, Adamovu horu, což je
místo 2243 m vysoko, kam Adam poprvé sestoupil na Zemi po vyhnání
z ráje. Je kolem toho ještě několik legend, ale hlavně je to
jedno z nejposvátnějších míst buddhizmu. Do Dalhousie se musíme
přepravit tuktukem a jízda to není příjemná. Jak už víme,
srílanští řidiči prostě jezdí šíleně. Když přijedeme k
našemu hostelu Green House, jsme „vyklepaní“ jak přezrálé
makovice. Green House je pár metrů od poutní cesty, kudy stále
proudí davy poutníků. My se navečeříme, v hostelu nám
připravili místní tamilskou večeři a půjdeme si brzy lehnout,
neb ve 2,00 vycházíme. To už bude neděle. Davy poutníků
houstnou. Dostáváme pár tipů od majitele a také upozornění na
zvláštní jev. Když vychází slunce, stín hory se na chvíli
promítne do nízkých mraků a oparu. Stín má tvar pyramidy a jev
trvá jen chvíli. Jakmile slunce vystoupá výš, stín zmizí. Říká
se tomu stínový zázrak. Tak snad to všechno pojmeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat