25.3.2018

Dnes je vše, jak má být, jak si to lze představit v romantických představách malých cestovatelů. V Anuradhapuře objednané auto přijelo přesně. Řidič a s ním i náš tuktukář. Pohodoví muslimové, jak jsme se dozvěděli po cestě. Jízda v zachovalé Toyotě byla velmi pohodlná, silnice hladká, skoro rovná až do Trincomalee, resp. Nilaveli, kde jsme si rezervovali bungalov v resortu Pearl Oceanic. Z Anuradhapury to je cca 110 km a my jsme překvapivě po desáté hodině na místě. Bungalovy jsou přímo na pláži se zlatým pískem, na které nikdo není. Pokoj má nadstandardní rozměry, z verandy pod kokosovými palmami se díváme na moře. Za bungalovem máme bazén s modrou vodou. Jenže to, co jsme nečekali ani v těch romantických představách nás dostalo. V celém rezortu jsme sami a další hosté jsou prozatím objednáni až na 29.3., tedy v den našeho odjezdu. Není to fantazie? Máme celý rezort jen pro sebe, bazén pro sebe, pláž pro sebe, jídelnu pro sebe, wi-fi pro sebe, sami sebe jen pro sebe.

Manažer resortu je starší pán, velmi zdvořilý, Martinku oslovuje zásadně madam a nic není problém. Podává vyčerpávající informace, dokonce se nám jeho prostřednictvím daří zajistit převoz autem 29.3., kdy odjedeme do cílové destinace naší cesty, kam nás pozvali přátelé Martin a Jitka z Prahy. Budují si prázdninový dům v Alankudě, což je protilehlá strana Srí Lanky, než jsme právě teď.

 Dnes jsme tedy pouze zajeli tuktukem do Trincomalee vyzvednout peníze z bankomatu a koupit barely vody a nějaké čaje. Po cestě jsme si udělali hrubou představu o zítřejším výletě sem. Pak už jen relax a čekání na večeři, krevetové kari a papájový fresh. Papája je tu jako máslo, možná jsem se již zmiňoval, ale musím znovu, na Srí Lance je bezkonkurenční. Tak se tu tak pěkně poflakujeme, moře, bazén, čtení a jsem dost překvapený, že mi to ani nevadí. Hlavně, že tu už není žádný kopec, na který bychom museli šplhat.