Po snídani máme
objednaný člun na ostrůvek Pigeon. Je kilometr od pobřeží
Nilaveli, od nás asi pět až osm kilometrů po moři. Ostrov je
obklopen korálovou zahradou a jezdí se sem šnorchlovat, neboť je
zde pestrý podmořský život, prý i žraloci a želvy. Moře je
dnes klidné, skoro jako rybník, nemám pocit, že bych si musel
vzít něco na mou kinetózu. Člun pro nás přijíždí až na pláž
před naším bungalovem, vybavení máme, můžeme vyrazit. Plavba
je opravdu v pohodě. Nejprve přistaneme na pobřeží proti
ostrovu, kde se platí vstupné a pak rovnou čarou k ostrůvku.
Na místní plážičce
už je několik dalších člunů a v průběhu dopoledne ještě
přibudou. Břeh je pokryt úlomky korálů, vstup do vody je na boso
dost nepříjemný a i v mělkém moři, než se dostaneme na
hloubku, je to po samé korálové drti. S plovacími ploutvemi je to
obzvláště krkolomné, protože je potřeba jít pozadu, jinak se
člověk o ploutve přerazí. Konečně jsme v hloubce, kde se dá
již plavat. Mě samozřejmě do brýlí teče. Maska je mi malá.
Marťa má naštěstí vše v pořádku a tak na mě nadšeně
gestikuluje. Já mám pořád brýle plné vody, každou chvíli si
musím lehnout na záda a vodu vylít. Jak se tak pořád houpu na
vlnách, začíná se mi rozhazovat vestibulární aparát a žaludek
mám jak na vodě. Navíc s vodou v brýlích mám pocit, že se
topím, slaná voda mi nosem stoupá až někam ke střednímu uchu.
Proplouvajícího, metr a půl velkého žraloka vnímám jedním
okem, a to ještě částečně naloženým ve vodě. Martinka je
nadšená, pozoruje dva žraloky asi metr od sebe a kupodivu nepiští.
S ploutvemi sice plave prsa, ale stejně je rychlejší než já,
který se ve vlnkách plácá, chvílemi topí a chvílemi mám
pocit, že budu zvracet do šnorchlu. Dobrou chuť, pokud právě
obědváte.
Musíme si dát pauzu ve
stínu stromů, Marťa jde na chvíli sama na východní stranu, kde
je asi deset potopáčů, (šnorchlistů). Já se zatím snažím
civěním do písku uklidnit své vnitřnosti a při tom si
uvědomuji, že nevím o žádném svém předkovi, že by se plavil
po moři. Jsem suchozemec, přepravující se pěšmo, koňmo nebo
auťo. Odolnost proti vlnám v genech nemám. Asi po hodině znovu
dobrovolně vstupuji do vodního světa, už s jinými brýlemi,
které mi mezi čekáním Martinka vyhandlovala od našeho lodníka.
Stejně mi do nich teče. Už ne tolik. Jen nemají ošetřené
vnitřní sklo, ani plivanec nepomohl, takže je mám zase pro změnu
stále z poloviny zamlžené. Když mě Marťa tahá za ruku a skrz
šnorchl vydává skřehotavý zvuk, který rozluštím jako:
„žralok“, zahlédnu jen vzdalující se stín. Želvu jsme
neviděli a ani nikdo z přítomných jí nehlásil.
Po poledni z ostrova
odjíždíme, moře je stále klidné, tak se to dá přežít.
Vzpomínám na Honzovu kouzelnou tabletku, jak mi bylo dobře při
hledání mant na Maledivách. Kdybych jí měl s sebou, možná bych
se potápěl ještě teď. No ale nemám, tak držím zuby pěkně
při sobě a těším se na pevnou zemi. Náš kapitán chce přistát
opět na pláži před naším bungalovem, tak to proti břehu pěkně
„rozhulí“, snad aby nás vysadil až v pokoji. Bohužel se mu
nepodařilo chytit přílivovou vlnu, člun tedy najíždí na tvrdý
písek s nárazem, kdy se s Marťou přemísťujeme ze zadní části
do přední, div si Martinka nevyrazí zuby. Beru bag a good bye! Mám
to za sebou! Ale bylo to krásný!
V rezortu jsme pořád
sami a dnes nám majordomus potvrdil, že ani zítra nikdo nepřijede.
Nemůžeme se toho ráje nabažit. Palmový háj, bazén, ticho, jen
příboj a zvuky přírody. K večeři nejlepší rybu se zeleninou a
rýží, ananasový fresh a jen samé libé pocity.
Žádné komentáře:
Okomentovat