16.3.2018

U paní Mary je snídaně obrovská. My už máme smrsknuté žaludky, jíme střídmě. Je to trapné, že ty dvě kila rýžových nudlí s kuřecím masem do sebe prostě nedostaneme. Mary to ale pochopí a nezlobí se. Posilnění se vydáváme do centra do chrámu. Vstupné je 1.500 rupií, ale my chceme dovnitř až na večerní ceremonie. Do okolního prostranství s modlitebnami s Buddhou nebo princeznou Setou, parku, muzea, je volný. Ceremonie je prý o tom, že za zvuků bubnů a píšťaly se otvírá místnost se schránou s Buddhovým zubem a dovnitř mohou prý i turisté! Procházíme se po areálu a nějak se nám podaří se východem z chrámu dostat dovnitř. Tak si ho můžeme zdarma prohlédnout, hlavně aby nás nechytla ostraha, a večer máme prostor už jenom na ceremonii a nebudeme se zdržovat. U jedné z modliteben, kde slouží „svatý muž“ bohoslužbu, stojí fronta místních a přináší dary. Většinou lotosové květy a ovoce. Vždy pozve toho, kdo je na řadě dovnitř, krátký rituál, udělá mu tečku na čelo a další. Ve frontě stojí i rodina, která ale vleče v igelitových taškách velký nákup, jako když já jedu nakupovat do Kauflandu. Když to Buddhův služebník vidí, pozve je hned dál. Máma vleče tašky, táta vleče tašky, děti mají možná něco po kapsách. Závěs modlitebny je rázem zatažen a všem je sděleno, že dnes už končí, protože se nyní bude věnovat právě příchozím. Věřící s „kytičkami“ smutně svěsí hlavy a pokorně, v naději, že snad přeci jen dnes ještě, usedají do stínu.

Odcházíme z chrámu, koupíme si vstupenky na večer a pokračujeme kolem jezera, kde asi po pětistech metrech objevujeme příjemnou restauraci s terasou. V restauraci je svatba, ale na terasu v patře nás pouští. Skvělé občerstvení, trochu plánujeme, tedy hlavně Martinka, bez ní bych se asi opravdu ztratil, začíná být na Srí Lanku odborník. Když odcházíme, zvědavě nakukujeme, abychom viděli nevěstu a ženicha. Oba celé dopoledne sedí na symbolickém trůnu a svatebčané se baví a jedí. Novomanželé jsou jako na výstavce. Jak tak okukujeme, jsme pozváni dovnitř a můžeme se na ně též podívat a dokonce si je můžeme vyfotit. Jsou velmi milí, přejeme jim štěstí a pokračujeme kolem jezera dál. Po pár metrech stojí Kulturní centrum Kandy, kde prodávají ruční výrobky, ale také je zde večerní představení kandských tanců. Většinou jsou dobrá místa obsazena cestovkami, ale my jsme tu brzy a můžeme si zamluvit místa v první řadě na balkoně. Začíná se v pět, musíme zde být půl hodiny předem. Konec je v šest a už v půl sedmé bychom měli být v chrámu na začátek ceremonií. Docela to bude honička.

Procházíme se po obchodní třídě, nasáváme atmosféru, náhle Martinka vidí ceduli zvoucí k lazebníkovi a praví, nechceš ze sebe udělat Beckhama? Podle fotek tady umí vše. Hahaha, jenže holič kouká z balkonu a už mě má. Proč ne, jdu na to. Trochu mu tam děláme rozruch při výběru střihu z katalogu, ale taky ho to baví. Ostřihal mě skvěle, napudroval krk, namasíroval hlavu, navoňel, vše za stovku i s dýškem. Vypadám o dvacet let mladší. Už jen shodit ten pupík a můžu jít znovu na vojnu.

V protější restauraci si objednáme skvělou rybí polévku, tak dlouho jí připravovali, že jsme se trochu vystresovali, abychom byli včas na tancích, ale velmi rychlou chůzí, kdy jsem vlál za Marťou jako její nosič kufrů, jsme to stihli. Kandské tance je šou pro turisty, bubnování, hezké kostýmy, možná stopy tradičních tanců. Trochu monotónní, před koncem jsme oba klimbli a probudila nás píšťala v hudebním doprovodu, ale shlédnout to doporučujeme.

Přemísťujeme se do chrámu, kde už je slyšet bubnování, nemusíme si kupovat vstupenky, už máme, tedy zaujímáme přední místa před vstupem do prostoru se schránkou s Buddhovým zubem. Přichází další a další turisté i místní, bubeníci bubnují, píšťaly piští. Fotoaparáty a mobily fotí, náhle se něco děje, atmosféra napjatá. Přichází mnich a odhrne závěs. Objeví se stříbrné vstupní dveře do tajemné komnaty. A zase bubny. Vzrušená atmosféra. Všichni fotíme, prostor před vstupem ke schránce je zaplněn lidmi. Opět se něco děje, protože bubny zrychlují, chrámoví bubeníci jsou opocení, bubnují tu od rána v hodinových kusech. Přichází mniši a teď to vypadá jako odemykání místnosti s korunovačními klenoty. Nedýchám napětím, aby se mi neklepaly ruce a nerozmazal jsem si video. Otevírají dveře a jeden po druhém proklouznou dovnitř a za sebou zavřou. Opět čekáme při ohlušujících bubnech, bubeníci do toho mlátí metr od nás. Po další čtvrt hodině po sobě s Martinkou koukáme, jako co bude?

Najednou Marťa vyloví ze své kouzelné mošničky nějaké vytištěné papíry, to jak si v přípravě na cestu kopíruje statě z různých cestovatelských blogů, a začíná my do ucha číst něco v tomto duchu:

„ ..byl jsem také zlákán na ceremoniál, že se otevírá schránka se zubem. Stál jsem tam, přišel mnich, rozhrnul závěs. Za chvíli mniši, odemkli a vešli dovnitř. Čekal jsem další třičtvrtě hodiny a už se nic nestalo. To bylo všechno!“

Aha, tak tohle jsme si měli přečíst ráno! Dobrá past na turisty, do které jsme spadli. Ale atmosféru to tedy mělo, o tom žádná.

Opouštíme chrám, hned vedle stojí katolický kostel, který zde postavili Angličané asi před stopadesáti lety, teď je zavřený, otevřený pouze v neděli. Naproti je kavárna italského stylu, kde chvíli posedíme u jediného stolku venku, na horkém vzduchu a tmou se poohlížíme po tuktuku, který nás odveze do ubytování. Jeden zrovna projíždí a když se ho ptám, za kolik nás vezme ke hřbitovu, trochu panikaří a nevěří nám, což je dobře, protože nám ze strachu dal místní cenu, ani jsme nemuseli smlouvat.

 Večer Marťa s Mary ladí zítřejší přesun vlakem do Dalhasie, odkud bychom měli vyšlápnout sedm kilometrů na Adamovu horu. Po telefonu domlouváme ubytování v Green House u tamilského majitele. Zarezervováno. Snad se nám podaří dostat se zítra do vlaku...