18.3.2018

Ta šikmá šmouha ve středu je stín Adamovy hory. Škoda, že nebyly podmínky, aby se zobrazila celá pyramida.

Znovu musím brzy vstávat. Cítím se doslova jako „vyvoraná myš“. Martinka je plná elánu. Jak to ta holka dělá? Vystoupat na Adam's Peak znamená velké stoupání a víc jak 5000 schodů. Cesta je plná poutníků. Asi to nebyl dobrý nápad, jít v neděli. Vypadá to tu jako u nás, když šel Klaus na Sněžku. Podél cesty jsou stánky se vším možným, od jídla až po zimní bundy. Nahoře je pěkná zima. Místní jsou oblečení jako my na horách. Nejvíc je zde zastoupena mládež a potom nás překvapuje velké množství starých lidí. Opravdu starých, sotva jdoucích, jsouce podpíráni nebo se belhající o poutnických holích. Většinou v žabkách nebo bosí. Někteří by v našich poměrech již jen leželi na LDN. Neuvěřitelné, jak je ta víra silná. Každý věřící by totiž, alespoň jednou za život, měl na horu vyjít. Matky s malými dětmi jdou a děti v náručí. Některé spí. Někteří poutníci jsou utáboření pod přístřešky, které slouží jako nocležny. Mumraj a modlitby, někdo se dopuje betelem, drogou z arakového oříšku, někdo hroznovým cukrem a možná je ve hře i jiný doping. Po cestě jsou stále nějaké občerstvovny, čaj zdarma.

Cesta začíná být náročnější. Začínají schody, které jsou dost vysoké. Můj organizmus se vzpírá, proč by měl tohle, v tuto hodinu, podstupovat. Přepínám na mód robota. Krev se mi přesouvá z mozku do nohou. Nechci aby na mě kdokoli mluvil, hlavně ne žádné otázky. Martinka má o mne strach. Na extrovertní projevy mládeže, vracející se již z hory, odpovídám pouze posunky, že medituji. Horší to je pro Marťu, která je evidentně v jiné kondici a myslím, že by šlapala a ještě si zpívala. Teď se musí podřizovat mému tempu, navíc já nejsem schopen si povídat. Poutníků je tolik, že se musíme stále vyhýbat těm, co zrovna odpočívají a na schodech sedí nebo těm, kteří se již vracejí. Pro mne zcela vyčerpávající. Čím víc stoupáme, tím je všude víc lidí.

V pět ráno jsme skoro ve dvou třetinách cesty, u odbočky, kterou nám poradil majitel, kde prý nechodí tolik poutníků a můžeme zde počkat na východ slunce, který budeme mít za zády, za horou. Budeme tak moc pozorovat stín hory. No, není to pravda. Poutníci už byli všude. Navíc tato cesta už byla neosvětlená a kdo neměl baterku, riskoval ukopnutí palce. Přisvěcujeme si mobilem a vzpomínáme na čelovky, které jsme nechali na pokoji. A já už jsem ze své vyčerpanosti pěkně nasr... Chudák Marťa si to bere osobně, nacházíme se v krizové situaci.

Další problém nastává, když vlastně vůbec nemáme tušení, na které straně má vyjít slunce. Nemůžeme tak odhadnout, odkud máme pozorovat ten zázrak. Čekáme na poslední chvíli, když začíná svítat a slunce se dá odhadnout. Vracíme se asi 300 m dolů, vzhledem ke „krizi“ drhne komunikace, řekl bych, že je to pro nás oba „černá neděle“. Když se objeví stín hory, je natolik jasno, bez oparu, že je vidět jen pravá polovina pyramidy. Hmm, tak jsme to viděli, teď už jen zdolat ten nejhorší a nejkolmější úsek cesty. Nálada v týmu je už na bodu mrazu, moje životní energie je na nule. Schody se zužují, postupujeme krok za krokem, chvílemi už dav stojí. Před námi je ještě minimálně 500 m, ale již se nikam nepohybujeme. Mládež nadopována, nevím čím, rozverně pokřikuje a dělá zábavu. Odmítám v té tlačenici postupovat další čtyři hodiny schod za schodem. Musíme to vzdát a nejsme jediní. Bílí turisté to vesměs otáčí všichni, což nám potvrdili včera v hostelu mladí Španělé, kterým se výstup také nepodařil.

Teplota začíná stoupat a cesta dolů je horší, než cesta nahoru. Není to sice tak fyzicky náročné, ale nohy přivyklé šlapat vzhůru nechtějí šlapat dolů. Ze schodů je prý dobré dolů běžet, je to menší zátěž pro kolena i lýtkové svaly. Běžíme. A vyhýbáme se opět stařečkům i dětem. Ti co se vrací dolů vypadají, jakoby se vraceli z nějakého bojiště. Lidé se vzájemně podpírají, schody slézají bokem napřed. Znovu se ptám, proč to podstupují? Proč tohle bozi chtějí?

 V 10,00 jsme na pokoji. Nasnídat, umýt, spát. Až do večera! Teprve pak jsme schopní se vybatolit kolem stánků a něco pojíst. Bolest v lýtkách už nedovoluje normální chůzi. A zítra opět vstávat v 5,00, abychom stihli na 7,00 vlak z Hettonu do Elly. A ještě musím zharmonizovat energie s Marťou, ten podělanej kopec nás úplně disharmonizoval.