20.3.2018

Naše úžasné ubytování v soukromí se jmenuje Eeshani guest house. Je tu takové ticho, že jsme spali, až jsme zaspali, proti našemu plánu vyjít již v osm hodin. Tak jsme vyšli o hodinu později. Po cestě na Little Adam's Peak jsme se nasnídali, sýrová omeleta a čerstvá papaja. Papaja na Srí Lance je tak chutná, že jsme jí začali upřednostňovat před jiným ovocem.

Výstup na Little A.P. je proti „velkému“ A.P. procházka. Naše lýtka jsou sice „odvařená“ a při každém kroku bolí, ale vždy to rozchodíme. Člověk nesmí někde dlouho sedět, to potom vypadáme jako dva geronti, co utekli z Domova důchodců. Teplota je již na svých třiceti stupních, stoupáme mezi čajovými plantážemi, kde sběrači již váží první ranní sběr. U cesty sedí muž, hrající na trumpetku, před sebou košík s nádhernou kobrou, která sleduje jeho pohyby. Kolem něj pobíhá malý opičák. Samozřejmě, že procházející turisté se raději nezastavují, očekávají, že po nich bude chtít zaplatit za foto. My se zastavujeme a dáváme se do řeči. Ceny všeho jsou tu tak nízké, že je zbytečné mít obavu. Někteří lidé jsou tu velmi chudí, ale jsou tu i bohatí. Slyšeli jsme, že sběrač čajových lístků si vydělá za den cca 4 USD, nemáme tedy žádný problém, přispět na opičku. Je to mládě kočkodana, dva roky staré. Pán nám prozradil, že na kobru má doma velkou bednu, a že taky jednou v džungli při jejich chytání přišel o kus prstu. Máme krásné fotky s opičákem Majklem a hezký lidský zážitek.

Zastavujeme se i u dvou česaček, které se rády nechaly vyfotit a nic nechtěly. Stejně jsme maličko přispěli, protože prostě můžeme. Poslední úsek výstupu je trochu strmý, opět po schodech, tak lýtka zase dostávají zabrat, ale odměnou jsou nám krásné výhledy do údolí. Slunce už je v nadhlavníku a nechceme se spálit, tedy sestupujeme a ochutnáme mango fresh z místního druhu malého manga. Je trochu kyselejší, ale osvěžující.

Pokračujeme ve směru na místní urbanistickou „pamětihodnost“, vlakový most, který zde postavili, jak jinak, Britové. Jmenuje se Nine Arch Bridge. Vlak na něj vjíždí z tunelu a všichni se na něj chodí dívat. Měli jsme štěstí, zrovna při příchodu na vyhlídku měl vlak za pár minut projíždět. Několik lidí zde již čekalo s nažhavenými fotoaparáty, trochu to vypadalo jako před tiskovkou s prezidentem. Jenže vlak měl zpoždění a my to po půl hodině vzdáváme. Máme včerejší zkušenost se zpožděním našeho vlaku o dvě hodiny, to bychom se na vyhlídce upražili jako buráci. Sestupujeme tedy na most, po kterém se dá přejít a projít tunelem. Dál po kolejích asi dva a půl km na nádraží, kde jsme skoro doma. Když jsme asi jeden a půl km před cílem, vlak teprve projíždí.

Ve městě si dáme deviled fish a deviled prawns, (kousky tuňáka v pikantní omáčce se zeleninou a totéž s krevetami, potkáme organizovanou skupinu českých turistů, se kterými se pozdravíme a vracíme se domů plánovat další přesuny. Po cestě procházíme již po několikáté kolem stanoviště taxi dopravy a zajímáme se o to, kam všude nás mohou přepravit a za kolik. Uvažujeme, že použijeme autobusy, sice mnohem levnější, ale pro pětihodinové přesuny ne tak pohodlné, nebo auto s klimatizací, výrazně dražší, ale pohodlnější. Marťa má několik variant příštích cílů, musíme se taky vejít do zbývajícího času, auto by nám mohlo ušetřit minimálně jedno vynucené ubytování z důvodu čekání na další přepravu. S myšlenkou, že to zase s tím echt low cost (baťůžkářským) cestováním nemusíme za každou cenu přehánět, a že už nám také není dvacet, i když tak vypadáme, domlouváme tedy auto na zítra ráno v šest. V plánu je přesun do Dambully. Tam auto opustíme a navštívíme nějaké jeskynní chrámy. Ještě ten den se chceme přesunout asi 20 km do Sigiriye, kde se ubytujeme. A pak nevím, protože další má v hlavě náš touroperator, Marťa.

P.S. Opět jsme se zharmonizovali. Jak, to neprozradím.