21.3.2018

Pro Srí Lanku jsem se mimo jiné rozhodoval proto, protože jsem tentokrát chtěl cestovat na pohodu. Chtěl jsem to pojmout víc odpočinkově, ale jak se říká: „Odříkaného chleba největší krajíc.“ Jsem na pokraji svých sil. Stále brzy vstáváme, abychom se vyhnuli tropickým teplotám a stejně se jim nevyhýbáme. Stále lezeme na nějaké kopce. Všude samé schody, schody hliněné, schody žulové, schody betonové, schody z kamenů, schody, schody, schody. A na vrcholu Buddha, nebo série Buddhů, nebo alespoň Buddha. Martinka se na ty výstupy vyloženě těší a já, protože jsem jí dobrovolně předal velení, se pokorně podřizuji.

Ráno jsme opustili Ellu, v sedm nasedáme do auta a necháme se svézt do Dambully. Cesta nám trvá necelé čtyři hodiny i se snídaní po cestě. V Dambulle jsou unikátní jeskynní chrámy, jeskyně jsou vymalovány ornamenty a výjevy buddhizmu. Podél stěn řady soch Buddhů, včetně jednoho ležícího. Jeskyní je zde celkem šest a jak říka Marťa, všichni sem jedou, aby to viděli. Jo, ale proč je to zase na podělanym kopci? Proč zase do schodů? Navíc to tu mají vymyšleno tak, že hlavním vchodem vstupují místní, turisté musí na druhou stranu kopce, kde je pokladna a odtamtud teprve strmými schody vzhůru. Máme batohy na zádech, je opět čtyřicet stupňů a musíme vyšplhat asi padesát brutálních schodů k pokladně, kde si necháme batohy uloženy.

Fyzické útrapy na vrcholu nekončí. Teplota je tak vysoká, že se po dlažbě nedá jít naboso, což je podmínkou v chrámech vždy. Doporučují se ponožky, ty nemáme. Na mém triku nejsou vidět žádné stopy potu, protože už je celé mokré. V jeskyních je to jako v sauně. Voda nám teče po zádech, břichu, obličeji. Srílančané nepotřebují ani sauny, ani fitcentra, mají to zadarmo.

Na hoře u jeskyní se pohybuje tlupa opičáků a řádí v křovinách. Nechají se fotit zcela zblízka a pro mě jsou v tuto chvíli zajímavější než výhledy a Buddhové. Pomalu sestupujeme dolů, Marťa mě přesvědčuje, že když poběžíme, tolik to nebolí. Mě to bolí i když spím! Nakonec se dolů došourám, domluvím se s tuktukářem a necháme se odvézt do asi 24 Km vzdálené Sigiriye. Tuktukář nám převádí tradiční kousky. Nabízí, že nás odveze do nějakých zahrad, na safari, do lepšího ubytování atp. Marťa suše hlásí, že nemá ráda zahrady, nemá ráda safari. Já mu vysvětluji, že máme doma také velikou zahradu. Když neuspěje, začínají obvyklé otázky, odkud jsme atp. Když se dozví, že jsme z Čech, vytasí se s trumfem. Jeho největší kamarád je Milan a každý den si telefonují po Whatsappu. Po zbytek cesty honí na mobilu fotky Milana a obšťastňuje nás. Do toho občas nabídne foto safari. Naštěstí, jak hledá na mobilu, nemůže jet rychle, přesto byly chvilky, kdy to vypadalo na příkop. Když neuspěl ani s Milanem, začal nás informovat, kde mají levné pivo a kde je nejdražší. Bingo, těsně vedle levého křídla, jak říká Marťa.

 Sigiriya, náš cíl, je malá vesnice. Opět máme krásné ubytování, opice skáčou po stromech. Máme jenom malý problém. Nejde proud. Prý ho pustí večer, tak snad si nevybijeme čelovky. Atrakcí Sigirye, krom jiných, lehce dostupných míst, je obrovská skála, na jejímž vrcholu je chrám. Dostat se na horu znamená opět brzy vstávat, vyrazit v půl sedmé, žvýkat bettel nebo chlastat a držet se zábradlí, protože výstup je prý tak strmý, že při cestě dolů někteří trpí závratí. Kam si myslíte, že půjdeme? Moc se na ten zítřejší výlet těším!