22.3.2018

...Sloni budou, musím je nějak dostat z telefonu, u foťáku mi došla baterie...

Ještě včera večer jsme prohodili pár slov se svými sousedy, kteří výstup na Sigiryi Rock mají za sebou. Prý je lepší vyrazit co nejdříve a nasnídat se až po návratu. Dobrý nápad. Proč nás to nenapadlo?

V 6,30 opouštíme bezpečí pokoje a jdeme směr – vstup pro cizince. Většinou to tu mají tak zařízené, že místní jdou přímo, turisté to mají vždy nějakou oklikou k pokladně. Zřejmě podpora zaměstnanosti, aby měli tuktukáři práci. U pokladny jsme po sedmé hodině, kdy se otevírá. Je nás tu jen pár nedočkavců, kteří na skálu chtějí vylézt ještě v mírné teplotě kolem 25 stupňů. Podle instrukcí zkušenářů míjíme zahrady a jdeme rovnou ke skále. Je to monument cca 700 metrů vysoký. Vidím schody a už mám vztyčené chlupy hrůzou. To ještě nevíme, co nás čeká. První polovina jsou „jen“ schody. V druhé polovině už se přechází na lávku zavěšenou na boční stěně skály a na vrchol se jde po kovových schůdkách, opět po boku skály. Máme závrať, Marťa bojuje s panickou atakou. Výhodou je, že tu ještě skoro nikdo není a ti, co tu jsou, mají podobné problémy. Statečně se prokousáváme krok po kroku vzhůru, s pohledem upřeným na schůdky. Pohled do strany z výšky asi 600 m by nám určitě v tuto chvíli způsobil ochrnutí. Nakonec se probojujeme na pevnou půdu na vrcholu. Jak sem dostali cca před tisíci lety tolik stavebního materiálu je nám záhadou. Dokonce tu měli vodní nádrž o velikosti pětadvacítky bazénu. Rozhlížíme se po kraji, teplota stoupá, vidíme, jak na parkoviště začínají najíždět autobusy. Nejvyšší čas sejít dolů, ale po cestě ještě točitým, otevřeným schodištěm pod převis, kde jsou nádherné fresky starodávných bohyní, s prsama jak po plastice a vosími pasy. Fresky jsou opravdu nádherné a září barvami, jako by je namalovali včera. Sestup nebyl už tak dramatický. Mysl si asi na tu výšku zvykla a žádná závrať na vysutých lávkách už nebyla. Zvláštní. Když opouštíme poslední schody, proti nám už přichází stovky turistů, kteří teď propotí ponožky ve frontách na úzkých schůdcích na vrchol.

Po desáté jsme již na základně u naší ubytovatelky Lakshiky, která nám připravila velmi bohatou snídani. Plný talíř ovoce, meloun, ananas, papáju, k tomu omeletu a palačinky se strouhaným kokosem v karamelu. Včera jsme s ní domluvili najmutí řidiče s Jeepem, který nás zaveze na Safari do národního parku Kaudulla a poté s ním ještě přejedeme do naší další zastávky, Polonnaruwy, kde jsou významné rujny srílanské historie a kde také přespíme. Národní park Kaudula volíme proto, neboť dle zpráv z místních zdrojů sem připutovalo velké stádo divokých slonů k jezeru. Tak snad zase neodputují, než tam dojedeme.

Jeep přijíždí v 1,30 hod., jak bylo domluveno. Za hodinu a půl jsme v parku. Řidič to kalil, snad aby nám nějaký slon neutekl. U vchodu do parku vyřizujeme nezbytné formality. Je zde víc jak desítka podobných terénních aut, s osobákem dovnitř nikoho nepustí. Když nám řidič zastavuje u prvního stromu, na kterém sedí nějaký pták a významně nás jeho spolujezdec informuje, že je to eagl, zdá se nám to zvláštní. Když po chvíli zastavuje u termitiště a pak u sršního hnízda, pochybujeme, že zde uvidíme ještě něco jiného. Vzpomínáme na to, jak jsme na moři pronásledovali manty. Nu což, alespoň se projedeme přírodou, v otevřeném Jeepu, jako na opravdovém, africkém safari. Před námi i za námi jedou i jiná terénní vozidla, větřík nám vhání zvířený prach mezi zuby.

Asi po půl hodině jízdy po prašné cestě kolem potoka se náhle krajina dramaticky otevřela. Před námi se objevilo rozsáhlé území savany, které dominuje obrovské jezero. Všude, kde mohlo oko spočinout, malá či velká stáda divokých slonů. Samci s velkými kly, samice s mláďaty. Stovky slonů, stovky doprovázejících bílých ptáků, kteří je doprovází. Přejíždíme od skupinky ke skupince, terénních aut je na planině možná dvacet, a všichni chtějí být co nejblíž. Ale nijak slony nehoní. Planina je tak veliká, že si nepřekážíme a slonům také ne. Fotíme, pozorujeme a strávíme tak tři hodiny. Tohle jsme tedy nečekali.

Do Polonnaruwy přijíždíme večer. Opět jsme vybrali soukromé ubytování. Booking ho na Srí Lance nabízí docela dost a je to příjemné v tom, že soukromníci mají většinou dva, tři nebo taky jen jeden pokoj. To zaručuje klid a navíc, péče o hosta je osobní. Ubytování Priyanna Guest je v těsné blízkosti archeologického areálu, který bude zítra naším cílem a vítají nás v něm dva mladší muži, z nichž jeden je majitel. Zatím mají jen dva pokoje pro hosty a budují další. Martinka cestou v autě ladila plán další cesty a nyní to vše potřebuje dát do souladu s možnou skutečností. Jakmile začala klást majiteli otázky, stáhl jsem se stranou. Na druhé straně přibyli další dva muži. Všichni byli v pozoru, protože Marťa jasně definovala, co je potřeba připravit, zařídit, zajistit, dodat, objednat, kde co je, jak se tam dostaneme, kdy budeme chtít ráno připravit kola atd. Její edukativní přístup, tzv. Cak, cak, chlapce velmi bavil a dostala pochvalu za jasné vyjádření našich požadavků. Během dvaceti minut byly všechny plány na další den zkoordinovány.

 Maminka majitele, bydlící ve vesnici, pro nás přichystala srílanskou večeři, kuřecí kari. Plný stůl mističek a mísa rýže, pusy nás pálily ještě hodinu potom, ale bylo to echt. Další z mladíků, Hasi, pracuje přímo pro archeologické muzeum v kanceláři, studuje nebo vystudoval cestovní ruch a je to velký vlastenec, zanícený historik. Vyprávěl nám o historii, legendách, stúpách a vyprávěl by až do rána, kdybych se nevtěsnal do mikro mezírky v nepřetržitém proudu jeho slov s tím, že musíme jít spát.