29.3.2018

     Kolem poledne nás vyzvedává auto, uvnitř luxusně vycíděná Toyota, s muslimským řidičem. Je zajímavé, že všichni řidiči, kteří nás vezli byli muslimové. Čeká nás cesta dál na sever, do Alankudy, což Martinka stále komolí na Alakundu. Horší je, že už to má zafixované, no naštěstí místní neznají význam toho slova. Alankuda je na mapě v takovém tom ocásku na severozápadě, na jehož konci leží městečko Kalpitya. My máme z nějakého důvodu v hlavě, že se musíme dostat do Palaviy, a tam také zní naše objednávka na převoz. Vzdálenosti tu nejsou velké, jedeme něco kolem sto devadesáti kilometrů a asi za čtyři hodiny jsme na místě. Ale jsme v Palaviy a do cíle je to ještě asi dvacet pět kilometrů. Řidič už dál jet odmítá, i když mu nabízíme, že si připlatíme. Nemůže o tom sám rozhodnout a zřejmě nemůže ani přijímat peníze. Možná je na GPS? Snaží se někam volat, to se mu nedaří, a tak ho dál nepřesvědčujeme. Dojedeme to busem a tuktukem.

     Stojíme tedy na křižovatce směrem na Kalpityi a rozhlížíme se v tom chaosu, kde tak asi může stavět autobus. Všechno se to komplikuje tím, že se zde jezdí vlevo, tak je vše tak trochu obráceně. Když se vydáme správným směrem, ujme se nás zdvořile jeden z místních podnikatelských duchů a nabízí, že nás odveze svým vozem na křižovatku Alankuda, odkud je to do cíle už jen asi tři kilometry. Tam si musíme vzít tuktuk, protože dál už autem po písečné cestě jet nechce. Nabídka je 1000 rupií, což je 130 Kč, což je super, tedy toho využíváme. Řidič pokračuje dál na Kalpityi a ještě stihne tuktukářovi přeložit, kam nás má odvézt.

     Projíždíme malou vesničkou Alankuda, po písečných cestách. Za vesnicí jsou už jen palmové háje, kde se ve stínu pod palmami pěstuje zelenina. Půda je písčitá a farmáři odněkud dováží hlínu v pytlích a rozptylují jí po políčkách. Daří se zde tedy kořenové zelenině, která roste krásně rovně, protože v písku nemusí překonávat žádný odpor.

     Po třech kilometrech jsme v cíli. Zastavujeme před grandiózní bránou budoucího rezortu Dune Towers, který se zde rozhodli budovat naši čeští přátelé Martin a Jitka. Jsou teprve v počátcích, ale i tak je zde již vidět kus práce. Zázemí s bungalowem na spaní a letní kuchyní je hotové, k tomu úžasná venkovní sprcha. Bungalow je vystavěn s plastových lahví, plněných pískem, kterého je všude mnoho. Lahve jsou kladeny klasicky do malty a je to moc dobrý ekologický přístup. Jenom na přední stěně jsem průměrným výpočtem napočítal 1500 plastových lahví. Kdyby se takto stavělo, možná by si srílanské pláže oddechly.

     Dune Towers stojí v úplné izolaci od jakékoli civilizace. Jen ta farmářská políčka kolem. Vítá nás paní Sureka, která nám bude vařit a starat se o naše pohodlí. Ubytováváme se a odpočíváme na verandě. Nic. Ticho, jen šumění palmového listí, hlasy ptáků. Z dálky je slyšet páv. Nevím, jestli jsem připraven na zas až tak velkou izolaci. Vnímám, že se naše cestování po Lance blíží konci, a že jsme nestihli vše, co jsme chtěli. Mám v sobě pochybnost, zda to není luxus, zůstat na jednom místě sedm dní, i když není problém odtud podniknout výlety dál na sever. To by nebyl problém. Jenže já jsem měl v plánu ještě Galle, pevnost zcela dole na jihu.

     Před večeří se jdeme projít směrem k pláži. Vzdušnou čarou je to asi pětset metrů, ale musíme překonat vysokou písečnou dunu. Z jejího vrcholu je rozhled na celé pobřeží. Pusto a prázdno, divoký, neobjevený ráj, písečné duny spalované horkým žárem neúprosného slunce. Vegetaci tvoří jen travnatý, suchý porost, sem tam nějaký keřík. Moře je krásné, trochu divoké, pláž trpí vyplavenými plasty, jako všude, na divokých plážích Srí Lanky, které nikdo neuklízí. Zítra se sem vydáme ráno, při odlivu bude moře klidné, abychom si zaplavali. Zpět se vracíme jinou cestou, kolem zavlažovaných políček a zdravíme se s farmáři, kteří už o nás vědí. Všichni se odkazují na Martina, vědí, jaké je naše povolání a odkud jsme. Neuvěřitelně přátelské prostředí.

     Paní Sureka pro nás zatím připravila rybu se zeleninou a po sklizení nádobí nás opouští. Najednou je tma. V té tmě se náhle objeví mužská postava. Je to Ali. Další člověk, který se má o nás starat a případně nás vozit tuktukem. Při kávě sedíme dlouho do noci a s Alim si příjemně povídáme o Srí Lance. Ali je také muslim, Sureka je křesťanka. Vše je tu tak promíchané.. Na závěr večera je jasné, že budeme chtít ještě využít zbývající dny k cestování, navíc Ali nám dokázal zajistit převoz až do Galle. Zítra si tedy toto místo naplno užijeme a další den budeme pokračovat na jih. Zase jsem na rozpacích. Večer je tu tak romantický...