Na cestách mám
nejraději brzké vstávání. Včera jsme si domluvili s naším
panem domácím Alim na ráno šnorchlování na moři. Manty, velké
ryby, karety a jiné mrchy. 35 USD na osobu, pokud budeme čtyři.
Večer si to s ním Marťa potvrzuje, zda není problém ona večerní
bouřka. Ali sehnal další turisty, všechno je O.K., tedy ráno v
6,30 nástup. V šest si prý dáme jenom kávu a až se vrátíme z
moře, bude snídaně. V šest jsme připraveni, kafe nikde. Tak asi
nebude, no. Na šnorchlování s mantami, to je takový veliký
rejnok, s námi čekají ještě dva páry z Moskvy. V 6,30 přichází
Ali a dává pokyn k přesunu na bikiny beach, což je čtvrt hodina
pěšky. Nechápeme proč, když přístav máme za rohem, ale
poslušně vyrážíme. Ranní procházka nám neuškodí. Na pláži
čekáme další čtvrt hodiny, než připluje člun a ztracený Ali,
který zřejmě ještě někoho sháněl. Za chvíli se totiž
objevil ještě další ruský pár.
V očekávání těch
nejhorších projevů mořské nemoci jsem zčerstva požil tabletu,
asi Dramalexu, který Honza přivezl z potápění z Egypta. Prý je
to pecka, žádná nevolnost, pohodička. Už při nástupu na člun
jsem cítil, že rozbouřené moře je můj kamarád a ladně jsem se
vyšvihl na palubu. Ostatním to tak dobře nešlo a ani nevypadali
jako mořští vlci. Byl jsem v klidu. Člun překonával vlnobití
až k hraně bariérového útesu, kde jsme mysleli, že se bude
šnorchlovat. Jenže Ali získal ruské zákazníky právě na ty
manty. Takže jsme se je vydali hledat na širé moře. Všichni byli
z těch vln nervózní, mě to bylo jedno. Cítil jsem se jako
hadrový panáček. Vůbec jsem neřešil, že po mě někdo může
chtít, abych si nasadil masku a skočil do vln. Martinka už ale
nervózní byla a s ní očividně i ženská část Rusů. Chlapi
statečně dělali, že zkoumají hladinu a hledají nějaké hejno
rejnoků, jako by to byl jejich denní chleba.
Když ostatní dva
čluny, s jinými potápěči, hledání vzdaly, Ali to vzdát
nechtěl. To už se ale Rusky trochu bouřily. Ali křižoval moře
sem a tam, ale manty se ne a ne objevit. Na vlnách se v dálce
houpal další člun, kde zřejmě zdatnější obchodník přesvědčil
své turisty, že manty objevil a Ali se s ním chtěl svézt.
Přiblížili jsme se na pět uzlů a kapitán druhého člunu nás
informoval, že je tam manta. Jeho turisté již ve vodě plavmo ze
všech sil bojovali s vlnami a pochybuji, že na tom tobogánu něco
skrz své zvracení mohli zahlédnout. Když je vlny vyhouply nahoru,
byly vidět jen jejich bílé zadky a oranžové konce šnorchlů.
Ali zavelel, že tady. Rusky statečně odolávaly, že kde jsou
manty. Že když nejsou manty, nebude šnorchlování, nebudou many.
Navíc, že ty vlny jsou nebezpečné, a že tam nepolezou. Muži a
Martinka jsme statečně mlčeli, my dva proto, že jsme absolutně
nevěděli, která bije, Rusové asi proto, že se svých protějšků
báli. Já jsem byl již chemicky tak upraven, že bych tam snad i
vlezl. Ten prášek, to tedy byla jízda. Naštěstí Ali podlehl
přesile a otočili jsme člun zpět ke kraji bariérového útesu,
což bylo asi 400 m od pláže. Tam jsme znovu zastavili a Ali
prohlásil, že tady budeme šnorchlovat. No, po hodině a půl
pronásledování mant v rozbouřeném moři na to neměl nikdo už
ani pomyšlení, navíc jedna dvojice Rusů zde prý včera
šnorchlovala a nic tu není. Alimu nezbylo nic jiného, než to
vzdát a vysadit nás. Kupodivu v přístavišti. Nikomu nic neřekl
a odplul. Asi tušil, že se to nepovedlo, a že bílý gringo už v
dnešní době není takový vůl.
Nám ho bylo líto.
Rusové říkali, že nic platit nebudou, my jsme si pro sebe řekli,
že třeba na naftu mu dáme. Víc už jsem toho nebyl schopen,
protože pomalu přicházel stav bezvědomí. Bylo mi vše totálně
jedno, možná bch si to dal ještě jednou anebo lépe, rovnou do
postele. V mátohách jsem prospal celý den a přešlo to až večer.
To už za námi přišli kamarádi z lodi, že za nimi Ali byl a
chtěl 20 USD za osobu. Nedali mu nic. No a jak jsme tak sdíleli
zážitky, vyšlo najevo, že jedna Ruska, ta co vlastně nejvíc
oponovala, je imunolog z Moskvy. Všichni jsme už šli spát a
ztichlým maledivským ostrovem se nesla odborná diskuze dvou
imunoložek.
Žádné komentáře:
Okomentovat