Cestujeme trochu křížem,
krážem. Dnes se přesouváme ze severu zpátky na jih. Cesta trvá
čtyři až pět hodin a z Kolomba až do Galle po jediné srílanské,
zpoplatněné dálnici. V klimatizovaném autě to bude velice
pohodlné.
Ali s řidičem nás
vyzvedává po snídani, Loučíme se se Surekou i s Dune Towers.
Přesto, že je víkend, silnice jsou docela plné, což je zřejmě
dáno tím, že jsou Velikonoce a zároveň je úplněk, kdy se slaví
svátek Pója, den úplňku, kdy lidé nepracují, navštěvují
chrámy a nesmí se prodávat a pít alkohol. Na dálnici už je to
pohoda, dálnice je nová, dvouproudá v obou směrech, s max.
Rychlostí sto km za hodinu. Do Galle opravdu přijíždíme po
poledni a Ali s řidičem najdou naše ubytování. Loučíme se a
vstupujeme do příjemné, koloniální vily, čisté a
zrekonstruované, vzdálené asi 1,5 km od hlavní atrakce Galle,
staré pevnosti, v jejichž hradbách se rozkládá celé staré
město, s domky a architekturou, tak jak je zde zanechali Holanďané,
Portugalci i Britové. V ubytování nás vítá typická srílanská
dáma, která se v domě narodila a pochází ze sedmi sourozenců.
Její rodina musela být hodně bohatá už v dobách kolonizátorů,
což zřejmě přetrvává dodnes. Dům je úžasný, je zde cítit
duch doby, bonusem je malý bazén pro mě a pro Marťu domácí
mazlíček, kočička Panča, která má tu nejlepší péči. Paní
Lalita má očividně ráda zvířátka, protože po domě se ještě
pohybují tři želvy. Největší je asi čtyřiceti centimetrová.
Vyřizujeme formality a
po „vymáchání se“ v bazénu jdeme na první obhlídku pevnosti
Fort Galle. Dnes chceme projít jenom prostřední ulicí, ale hlavní
prohlídku si chceme nechat na zítra. Domy a uličky jsou opravdu
skvostné. Ze všeho dýchá minulost, některé domy se opravují,
jiné chátrají, ale celkový genius loci nás oslovuje. Těšíme
se na zítřejší podrobnější prohlídku a vracíme se skrz
autobusové nádraží, odkud vede ulice plná obchodů a obchůdků.
Zastavujeme se na kus řeči s mužem, který nám vypráví o
tsunami, jak bylo Galle zničeno, sám byl zraněný a jeho žena se
už nikdy nenašla. Takových příběhů je zde mnoho, tsunami zde
byla opravdu ničivá. Také mluví o tom, jak pro ně byla důležitá
pomoc České republiky, byla zde nasazena česká vojenská
jednotka.
Pomalu se stmívá a je
čas se vrátit, ovšem malinko jsme si zašli. Zpět tedy jedeme
tuktukem a vnímáme večerní Galle, které ožívá slavnostními
zpěvy z chrámů, mešit i kostelů.
Celý večer se pak
věnujeme rozhodování, kam se na zbytek dní ještě podíváme.
Martinku nejvíc lákají pláže na jižním pobřeží, které jsou
prý nejkrásnější. Západní pobřeží Lanky je bičováno větry
a moře je zde vhodné pro surf, východní pobřeží je divoké,
nejlepší je to prý na jihu. Tolik Lonely Planet. No nevím, v
Nilaveli to nemělo chybu. Tedy, celý večer pročítám na
Booking.com reference a hledám pro nás nějakou závěrečnou
romantiku a jsem čím dál, tím víc zoufalejší. Prohledávám
celé jižní pobřeží. Buď přelidněno nebo draho, vlny jsou
velké, nebezpečné spodní proudy nebo ostré korály a kameny.
Myslím, že jsem přečetl recenze snad všech turistů za poslední
rok a nic. Ó, jak je to těžké ve srovnání s Pearl Oceanic
Rezortem! O půlnoci to vzdávám. Ráno moudřejší večera. Venku
se spustil liják. Ali poslal pozdrav, že se v pořádku vrátili do
Alankudy.
Žádné komentáře:
Okomentovat